Včera jsem se díval na dokument k olympijskému turnaji z Nagana 1998. Tento turnaj nemusím blíže představovat, zná ho asi každý. 🙂 Já ho znal jen z vyprávění. V době konání jsem byl malý prcek. Sportovní dění mi tehdy moc neříkalo. Respektive vůbec nic. Přeci jen ve třech letech máte trochu jiné starosti. Vlastně spíš ve dvou letech. Ta moje matika. Bylo fajn vidět ten dokument.

Ale v hlavě mi neuktvěl turnaj století. Prakticky furt musím přemýšlet, jak to bylo dřív. Kolem roku 1970 se naše reprezentace umístila před tou ruskou. Asi nemusím říkat, jak to tehdy bylo. Naši reprezentanti se umístili tehdy před Sovětským svazem. Který mohli reprezentovat, možná říkám nesmysly, ale takhle jsem to pochopil. Následně tito hráči byli uvězněni, ani nechci myslet, co jiného. Snažím se to pochopit, ale spíše si myslím, že se pokouším o nemožné. Hrajete dobře, vybojujete cenný kov a místo oslav následuje třeba vězení…

Ale k tomu Naganu. Bylo neuvěřitelné vidět, jak celý národ žije turnajem. Jak policie nerozdává pokuty, ale lidem domlouvá. To už se asi nestane. Poprvé se na olympiádě představily hvězdy NHL. Očekávalo se zlato USA nebo Kanady, ale nikdo z těchto jmenovaných na nejcennější kov nedosáhl. Možná se o to postaral neprůstřelný Hašek. Podle mě v tom má prsty celý tým. Samozřejmě individuální výkony nelze opomenout, ale tím hlavním slovem je týmovost. Hráči z Evropy a zámoří se neznali a stejně to fungovalo. Podobný režim snad nezažiji, zlato klidně. 🙂